Moje psí zkušenosti

Sahání do psí misky

    V tomto článku, bych se chtěla podělit o své zkušenosti, které mám se saháním do misky se žrádlem psovi, který žere. Můj osobní názor je ten, že je to totální nesmysl a pokusím se vysvětlit z mého hlediska proč. Myslím si, že to má smysl pouze u canisterapeutický psů, kteří se setkávají s tímto u postižených, i když nevím proč by tito psi měli zrovna žrát při canisterapii. Každý pes má mít na svoje žrádlo klidné místo a klid. Nikdy jsem neměla psa, kolem kterého bych ani nemohla projít, když žral, žrádlo přede mnou nehlídal. I když neznám úplné studie vlčích smeček, vím, že ve smečkách žere první vůdce smečky a po něm postupně nejslabší. A pokud vůdce smečky přenechá těmto slabším žrádlo, ale již jim znova nebere. Pokud já dávám pejskovi nažrat, jsem já vůdce smečky a já jsem se rozhodla, že jim přenechám kořist a nemám důvod jim ho brát. Vždycky jsem to tak dodržovala, když bylo potřeba, psa jsem od žrádla odvolala.

    Tohle všechno jsem si vlastně uvědomila, až k nám přišel jihorus Fíček. Dala jsem na rady chovatelů, kteří tvrdili, že je to u těchto psů nutnost. A já jako pitomec dala na rady těchto chovatelů, a začala Fíčkovi hrabat ve žrádle. Fíček, který mě bral jako svého šéfa, byl totálně mimo. Při žraní mě nechal chytat do žráda za velkého kňučení a ležení u žrádla, dokonce se i počúral, protože nevěděl, co má dělat. Měl strach o žrádlo, protože nevěřil, že vůdce smečky mu dá žrádlo a vzápětí mu jej chce vzít... Takový pocit zoufalství jsem u psa nikdy neviděla. Naštěstí jsem velice brzy poslechla zdravý rozum dřív, než došlo k nějakým škodám. Fíčkovi jsem začala dávat jeho žrádlo do kotce a počkal pár dní než se uklidní. Potom jsme spolu začali cvičit. Nejdřív jsem stával u kotce, aby se uklidnil s plnou kapsou piškotů. Začala jsem ho na piškoty odvolávat od žrádla, vždy žrádla nechal a šel pro piškoty. Pomalu jsem se přibližovala k misce a vždy blíž jsem mu na zem položila piškot. Po několika dnech jsem byla u misky a do misky jsem mu přidala piškot ke žrádlu. Prostě jsem ho naučila, že vždy když jsem u misky, vždy mu do ní přidám, nikoliv ukradnu jeho žrádlo. Po tomto cvičení žádný problém se žrádlem a kdyby slutečně bylo potřeba, můžu mu klidně misku vzít i se žrádlem. Vyjasnili jsme si dokonce mezi mým a jeho žrádlem. Ví, že jiné žrádlo mimo konec není jeho, a nevezme ho, pokud mu to nedovolím. Když měl 8 měsíců, nesla jsem slepicím zbytky a položila jsem je na zem. Fík k němu hned přiběhl a přilehnul, že je jeho. Stála jsem zrovna vedle bečky plné vody, nabrala jsem kýbla a šla přímo proti němu. Jakmile se na mě podíval, chrstla jsem na něho kýbl vody a normálně jsem si to žrádlo vzala. Pochopil to.

Vrčení ze strachu

    Když se Bagheera vrátil ze svého nechtěného pobytu v "psí" nemocnici, trpěl strachem. Hlavně, když se s ním mělo nějakým způsobem manipulovat (česání, stříhání drápků...). Okamžitě ztuhnul, zůstal stát a vrčel příšerným způsobem. Nikoho nenapadal, vůbec nevnímal, co mu říkám, jen ztuhle stál a vrčel. Horší ovšem bylo, že ostatní pesani vycítili jeho slabost a snažili se ho v tomto stavu napadnout, a Bagy tedy vrčel ještě víc. První mojí reakcí, bylo prostě ho chytit za zátylek, a pořádně s ním zatřepat. Jednou jsem to udělala, ale bál se čím dál tím víc, a já se za své chování hluboce zastyděla a víckrát bych to již neuděla, je to pitomost. Začal jsem přemýšlet jak z toho, a snažila se kontaktovat všechny známé "odborníky" na chování psů. Většina nevěděla co s tím a radila tu hroznou pitomost s vytřepáním, někteří raději vůbec neodpověděli, někteří jenom napůl, s tím, že mám vyplnit nějaký dotazník. Zase jsem v tom zůstala sama. Zapojila jsem svůj vlastní mozek a začala shánět veškerou možnou literaturu a psí časopisy. V jednom časopisem jsem našla krásný článek o parforzních smečkách ve Francii, a tam jsem našla odpověď na svůj problém. Dokonce tam byl popsán, ale ve smečce asi stovky psů. Problém byl v tom, že pokud jsem Bagyho potrestala, více se bál, pokud bych ho utěšovala, tak bych ho vlastně chválila za jeho strach, a vlastně bych ho v tom utvrzovala, že se má bát. Nejlepším řešním bylo nedělat vlastně vůbec nic. Prostě se vlastně vůbec nic neděje. Jen jsem si hlídala ostatní členy smečky, aby ho nenapadli. Pokud se Bagy dostal do tohoto stavu, prostě jsem se začala smát a odešla jsem od něj. Najednou Bagy přestal vrčet, a začal koukat, kam, že to jdu. Fakt to fungovalo. Prostě totální nevšímavost, není to nic důležitého. A tak jsme začali s Bagheerou trénovat, a problému jsme se dokonala zbavili. Bez jakýchkoliv problémů  s ním můžu manipulovat, trimovat, sříhat drápky, na výstavách a ani u veterináře s ním nejsou žádné problémy. Chce to jenom přemýšlet.