Keníkova canisterapie
24.03.2013 19:51Při nedávném úklidu jsem objevila malou obálku a v ní vystříhané obrázky pejsků, různých ras a velikostí a mé vzpomínky se vrátily o hodně času nazpět... Ve vzpomínkách se mi vrátil Keníšek a jeho dvanáctiletá holčičí kamarádka Vendulka. Vendulka byla bystrá, chytrá holčička a hodně milovala pejsky. A protože žádného mít nemohla, tak si je vystřihovala z časopisů, ukládala je do této obálky a potom jsme je spolu probíraly a vyprávěly si o nich. Vendulka totiž měla leukémii a tak většinu času trávila doma nebo v Praze v nemocnici. Proto jsme za ní chodili s Keníkem, který se s ní s přátelil. Když na procházce zjistil, že směr, kterým jdeme je k Vendulce, tak spěchal, až se mu malé nožky kmitaly. Do druhého patra to bral přes schody a s Vendulkou to bylo bouřlivé přivítání. Vždycky tak pookřála... Keník se jí věnoval co mohl, nosil hračky, mazlil. Když už byla Vendulka unavená, tak si k ní sedl a tulil se a my si povídaly, hlavně o pejscích. Bohužel zdravotní stav Vendulky se zhoršoval a Keník se víc tulil, než si hrál. Když bylo Vendulce nejhůř, seděl u ní a olizoval jí její příšerně studené ručky, snad aby jí je zahřál. Pro Vendulku bylo nejdůležitější, že za ní přišel její milovaný psí kamarád. Jednou jsme také přišli Vendulku potěšit a všichna jsem snad věděli, že je to naposled. Snad to věděla i Vendulka. Seděli spolu ś Keníkem tichoučce na sedačce a užívali si jeden druhého. Keník byl takový vážný. Když jsem odcházeli, dala nám sebou svoji obálku s vystřihanými pejsky. Už jsme ji nikdy neviděli, za týden zemřela. Obálku mám dodnes i s těmi vystříhanými pejsky. Kdykoliv ji najdu, vzpomenu si na oba, na Vendulku a na Keníka a doufám, že jsem jí s Keníkem trošku ten život udělali veselejší.
———
Zpět