Keníkovo přivítání Fíčka

    V dubnu náš největší maxipes Fíček bude mít už třináct let. Je to perfektní věk na tak velkého bufina a všichni se diví, my ostatní mu to přejeme. Jak se na toho dědouše dívám, vzpomínám na dny, kdy k nám z velkých dálek přijel. Protože pochází z Polska, domluvili jsme se na převzetí Fíčka v Českém Těšíně na hranicích. Keník jel s námi, Dexík zůstal u sousedů, protože byl ještě malinký. Keník měl své privilegium, že při cestě autem seděl u mě vpředu na klíně. Tak si celou cestu vesele užíval koukáním z okna a těšil se na výlet. V Českém Těšíně na nás už Fíček čekal. Bylo to takové desetikilové, chlupaté štěňdo, které na nás nepřívětivě koukalo modrýma očima (skutečně měl modré oči, které byly takové studené a koukaly fakt nevraživě). Žádné veselé vítání nových páníčků, prostě osobnost. Dokažte vy mě, že jste mě hodni... Keník zjistil, že tato obludka je náš nový přírůstek, spadla mu čelist na kolena a měl po náladě. A ještě ta hrůza, panička toto nové indivuum vzala k sobě na klín, a Keník musel dozadu na sedadlo. Celou cestu zpátky stál nasupeně na sedadle, hlavu měl opřenou o přední sedadlo, nevraživě koukal na Fíčka s pohledem "no počkej!" Doma pochopitelně nebyl vybudován žádný přístřešek pro Fíčka, žádný domeček, protože většinou se takové věci se budují, až je pejsek doma, co kdyby to nevyšlo, a tak jsem první dny vozila s sebou Fíčka do práce. Keníkova zlost vrcholila, ta drzost. V Olomouci běhal Fíček s westíky na zahradě, no prostě krásný pohled. Ne však pro Keníka. V jednom okamžiku se po Fíčkovi ohnal a ten se chudák tak lekl, že před ním začal utíkat a snažil se ukrýt. Nejvhodnější se mu zdála stará litinová vana na nožkách plná dešťové vody, která stála v koutě dvora. V panické hrůze se narval pod ní narval. Tohle úplně Keníkovi stačilo. Odcházel s hrdě vztyčenou hlavu, spokojen sám se sebou. To, že dostal vynadáno, mu vůbec nevadilo. Větším problémem bylo to, jak vytáhnout našeho Fíčka z pod vany, byl tam nacpaný, jak špunt ve flašce. Nezbylo nic jiného než odebrat kachličky pod vanou a vyhrabat důlek, aby mohl Fíček ven. Fíček i Keník tuto příhodu přežili ve zdraví a budiž Fíčkovi ke cti, Keníkovi odpustil a nikdy se mu nepomstil. Jak Fíček rostl, Keník chodil kolem něj stále opatrněji, aby mu to snad neoplatil. Později Fíčkovi oči přestaly mít studenou modrou barvu a zbarvily se do krásně hnědých oříškových očí, které se na nás dívaly přívětivě.