Vzpomínky

    A jak to vlastně začalo, jak začal ten krásný vztah mezi mnou a pejskovstvem? Narodila jsem se na malém statku, kde soužití se všemi zvířaty bylo jaksi normální. Život bez zvířat si nikdo nedovedl představit, patřila do našeho života. Můj děda, který se o vše staral, byl přísný, ale spravedlivý. Vždycky ho vidím, jak ráno, když nakrmil všechna zvířata, seděl u stolu a snídal z velikého hrnku meltu uvařenou  z kozího mléka s nadrobeným chlebem a jedl polévkovou lžící. Když jsme se pak odstěhovali do města, zvířata mi strašně chyběla. Vodila jsem domů snad každého zatoulaného psa, kterých v tuto dobu bylo moc. Byla to totiž doba, kdy města dramaticky zvedla poplatky ze psů, a tak se "páníčkové" svých kamarádů zbavovali. Po ulici běhalo spousta plemen, stačilo si jen vybrat. Zbavovali se jich i krutým způsobem. I ti, co běhali po venku, byli většinou postříleni nebo pochytáni a položili své životy krutým způsobem ve vědeckých ústavech "ve prospěch lidu", no prostě hrůza. A tak jsem zatoužila po vlastním pejskovi, který by byl jenom můj a kterého bych chránila před vším zlým. A tak do mého života v mých náćti let vstoupil krásný německý ovčák Brix - pravým jménem Brix z Dómských věží. Konečně jsem držela ve svých rukách rodokmen svého prvního psa. Brix pocházel z chovu, která chovala psy pro potřeby vojáků, což znamenalo, že jeho zuby byly kdykoliv připraveny mě bránit před celým světem. Rodiče by mě s ním pustili kamkoliv, nikdy o mě nemuseli mít strach. Jediný strach z něho měli figuranti ze cvičáku, protože zásadně neuznával rukáv a prvního figuranta zašívali už, když Brixovi bylo 16 měsíců. Umřel mi bohužel v 7 letech na kožní problémy a na následky s ním spojené. 

    Brixíkovou smrtí pro mě zčernal svět. Přišla jsem brzo o svého prvního vysněného kamaráda a zapřísahala jsem, že již nikdy tohle nechci zažít. Schovala jsem veškeré misky, vodítka a hračky, jenom abych je neviděla. No vydržela jsem to pouze 3 měsíce. Najednou mi chybělo s kým chodit ven, nikdo se mi nepletl pod nohama, no prostě nuda a prázdno. A tak jsem poznala svého druhého psího kamaráda, úžasného a hrdého německého ovčáka Arana - vlastním jménem Aran za Schäferova dvorku. Vlastně si mě vybral sám. Narodil se v chovatelské stanici v Prostějově, když jsem jela vybírat štěňátko, z chumlu štěňátek se vybatolilo štěňátko, které se prodralo zbytkem chumlu a zakouslo se mi do palce. Osud rozhodl. Bylo to úžasných 13 let přátelství a kamarádství s tímto nádherným a inteligentním tvorem, které jsme spolu prožili. Dal mi lekce o čestnosti, přátelství a statečnosti. Já mu za to jsem vděčná dodnes, protože mě naučil nejvíc psí řeč. Dodneška tady se mnou odpočívá pod velkou, krásnou třešní a dohlíží na nás všechny z psího nebe.

    Den, kdy mě opustil, pamětliva svého rozhodnutí, že bez psa nebudu ani náhodou, jsem si jela, ubrečená, objednat štěňátko westíka, protože jsem věděla, že určitě nebude hned. Trvalo dva měsíce, odsmutnila jsem za Arankem a do mého života vtrhnul, jak to snad umí jenom westíci, westík Keník. Ale to již je současnost a nynější psí kamarádství. Určitě se budu ale ke svým vzpomínkám na své dva první psí kamarády.

Hvězdný Rexík

    Ze svých vzpomínek na ostatní, ikdyž ne moje pejsky, mi zůstává veliká vzpomínka na krásného německého ovčáka Rexíka, který se snad dostal ke svojí paničce snad pomocí hvězd. Moje kamarádka Irenka přišla nehodou o svého milovaného německého ovčáka a velmi se proto trápila. A abych ji utěšila, tak ji říkám, "neboj seženu Ti dalšího" Před velikonocemi v sobotu jsem se šla podívat na burzu, která se pořádala u tržnice. Procházela jsem kolem stánků a najednou mě mezi stánky upoutal mladý klučina, který měl u sebe krásnou tmavou fenečku německého ovčáka. Vedle sebe měl proutěný prádelní koš, ve kterém byl neurčitý počet štěňátek. Dodnes nevím proč, ale vztáhla jsem ruce do košíku a vytáhla jednoho štěněcího kluka a řekla, že ten bude Irenčin.. Pavel, který byl se mnou měl hlavně starost, zda o tom Irenka ví, no samozřejmě nevěděla. Ani jsem pořádně nevěděla, kde ji v tu sobotu mám hledat, mobily ještě nebyly, jen jsem věděla, že je na chalupě v Dětřichově. Objeli jsme se štěnětem všechny Dětřichovy v okolí, ten poslední byl ten pravý. Ale tam jsme potkali jen manžela, který pochopitelně o ničem nevěděl a Irenka že je v Praze na astrologickém kongresu a přijede až v pondělí. Vyslechla jsem si svoje, ale vytrvala jsem a vzala pejska domů s tím, že na ni počkám do pondělka, kdy měla přijet. V neděli ráno jsme se u ní na zkoušku zastavila a Irenka zrovna přijela z Prahy. Ještě na schodech jsme ji oznámila, že mám pro ní štěňátko a ona mi prostě odpověděla, "ano já vím", sedla si na schody a rozplakala se. Vysvětlila mi, že se jí celou noc zdálo o jejím zemřelém pejskovi, když byl jako štěně a ráno po probuzení měla nutkání vráti se domů. A protože na tyto věci věří, sedla na první vlak domů a před polednem držela v náručí svého krásného vysněného pejska. Dodneška věřím, že patřili k sobě a já byla ráda, že jsme jim tomu pomohla. Z Rexíka vyrostl nádherný německý ovčák, se sdrcem ve svých tlapkách pro svoji paničku. Kdykoliv jsem se s ním setkala, čišela z něho důstojnost svého plemene. Dožil se svou paničkou krásných let a vždy i panička určitě na něho vzpomínáme. Jak říkám já, každý si svého pejska najde, jen to někdy chce čas.

Westinka Šery

    Ve vánočních chvilkách při vzpomínání na naše psí kamarády, kteří už s námi nejsou, mi vyplula v myšlenkách malá westička Šery. Šery byla drobounká fenečka westíka naší kamarádky Lídy. byla malinká, tichunká a o co byla menší, o to větší byl její strach ze všeho. Lidem se spíše vyhýbala, měla jenom malý okruh svých známých pejsků a některých lidiček. Ze všeho nejvíce milovala svoji paničku. Zpočátku jsme jejímu chování moc nerozuměli, ale pak jsme ji brali takovou jaká byla. Na její první epileptický záchvat se nedalo dlouho čekat, potom jsme všemu porozuměli a dělali jsme vše proto, aby jí bylo dobře. I naši pesani se k ní chovali s potřebnou úctou. Prostě ji přibrali do party a starali se o ní, když přijela na návštěvu. Vždycka se za nimi hrozně těšila.V jejích 7 letech, bylo to před velikonocemi, přijela panička se Šerynkou na návštěvu. Šery byla toho dne taková jiná. Byla víc než jindy tichounká, s pejsky si vůbec nehrála, ale vše bedlivě pozorovala. Před každým, ať pejskem nebo človíčkem, se zastavila a dlouze si každého prohlížela, jako by ho viděla prvně. U každého vydržela snad několik minut, a její pohled byl takový zkoumavý, jako by si chtěla všechny do detailu zapamatovat. Bylo to hodně zvláštní a nevysvětlitelné. Po prozkoumání všech obešla celou zahradu i celý dům, a potom usnula spokojeně paničce na klíně. Za dva dny volala v noci Lída, že Šerynka měla srdeční záchvat a srdíčko to nevydrželo. Teď teprve jsem pochopila její chování, vždyť ona se s námi přijela rozloučit, a chtěla si nás všechny zapamatovat, aby nás poznala, až se jednou v psím nebi potkáme... Uložili jsme ji pod naší velkou třešní, s krásným výhledem na Jeseníky a ve společnosti Aránka a Keníka.