Vítám Vás všechny na mém webu, který se týká všech mých pejsků, kteří prošli mým životem. Za dobu, kdy jsme spustila tento web se mnoho změnilo. Většina mých pejsků ze začátků tohoto webu tráví svůj život za duhovým mostem se všemi ostatními psími kamarády. Ale jejich místa zaplňují další jedineční pejsci.

    Z westíků je s námi Aby - Jack a Bagheera, oba úctihodní starouškové. Fíčka zastoupil nový psí ochránce jihoruský ovčák Archi Sopernik Divo Rossii - domáckým jménem Soptík. Soptík je nejmladší a momentálně nejúspěšnější můj pesánek. Je to moje veliké zlatíčko s obrovským srdcem a důstojný představitel svého plemene.

    Když se v ráji setká duše člověka s duší psa, musí se duše člověka před duší psa poklonit (staré sibiřské přísloví).

Westík - "velký" malý pejsek

    Všichni určitě poznají westíka, ale já bych ráda v této kapitolce napsala něco o vzniku tohoto plemene. Pochází ze Skotska z West Highlandu (Západní Vysočiny), z drsné skalnaté krajiny se spoustou rašelinišť a vřesovišť, kde boty musí mít tlustou podrážku a psi odvahu. Typickým obrázkem této oblasti jsou skalnatá pobřeží. V chudé, kamenité krajině se rozkládají velké plochy vřesovišť, jimiž protékají řeky. Horská jezera střídají močály, podnebí je drsné, deštivé s bouřlivými větry. Úkolem westků bylo vypuzení lišek a jezevců z těžce nepřístupných nor ve skalách.

    V dějinách psích plemen není westík příliš starým plemenem, ale jeho oficiální původ sahá do počátku minulého století a řadí ho k nejstarším plemenům uznaných Kennel klubem. Westík patří do skupiny psů zvaných teriéři. Název pochází z latinského terra tedy země. Teriér je pes, který byl chován kvůli práci pod zemí, odkud vyháněl malé hlodavce a jinou škodnou. Historii westíků nedokážeme v přímé linii sledovat daleko do minulosti, protože všechna dnes známá plemena teriérů ze Skotska - kernteriér, skye, skotský teriér a westík, odvozují svůj původ od místních typů teriérů a skotské šletchtické rodiny. Největší vliv na vznik westíka měl Poltalloch Terrier plukovníka Eduarda Malcolma z Argyllshiru. Podnětem byla nehoda při lovu, při níž si plukovník Malcolm spletl červenohnědého teriera s liškou a zastřelil jej. Proto se rozhodl, že bude chovat bílé psy typu kernteriéra. V roce 1907 bylo nově vzniklé plemeno teriéra uznáno britským Kennel Clubem pod jménem West Highland White Terrier. Westík se chová nyní převážně jako rodinný pes. Předpoklady k lovu ale nese stále v sobě, a to bychom neměli podceňovat.

Jihoruský ovčák - nejkrásnější z nejostřejších

    Tuhle kapitolku bych chtěla věnovat našemu největšímu členu psí smečky jihoruskému ovčákovi maxipsu Fíčkovi.

    Jihoruský ovčák je potomkem španělských (asturských) ovčáckých psů, kteří byli dovezeni do gubernie Tarvi roku 1797 spolu s ovcemi merino. Byli to psi menší až střední velikosti (kolem 50 cm v kohoutku), s dlouhou srstí hněde nebo špinavé barvy. Protože byli poměrně malí a slabí, nemohli zabezpečit stáda před vlky. Byli proto kříženi s honiči rozšířenými v ruských stepích a s ovčáky asijského původu. Vévoda Fridrich AnhaltKotzen, ambiciozní chovatel ovcí v německých zemích, jež se zabýval chovem plemene merino, se v roce 1826 obrátil na ruského cara Nikolaje I., s návrhem založení velké kolonie k chovu ovcí v Rusku. Car souhlasil, a na jeho příkaz byla tato kolonie s názvem Askania Nova v roce 1828 vybudována na stepním pozemku patřící krymskému panství na jihu Ruska - v Tavrii. Protože ovce byly vystaveny velkému nebezpečí hrozícímu z útoku zejména vlků, bylo nezbytné, aby stádo pastýře hlídali velcí, silní a neohrožení psi. A právě tady začíná mohutný rozvoj chovu "čistokrevného" jihoruského ovčáka. Jihoruský ovčák se od počátku šlechtění vyskytoval zejména v barvě bílé, případně s nádechem žluté či šedé. Takto vybarvené psy nejsou vlci schopni na dálku rozeznat od ovcí, a proto si nemohou vybírat místa vhodná k útoku na nestřežený kus. I dlouhá srst měla své opodstatnění, chránila psa v písečných a sněhových bouřích, i před útokem hmyzu. Pastýři vyhledávali psy s dlouhou hustou srstí, o kterou se však nestarali a nechali ji plstnatět.

    Potřeba jihoruských ovčáků se společně se zvětšováním a přibýváním stád zvyšovala a jejich počet šel do tisíců. Vypuknutím občanské války znamenalo v chovu jihoruského ovčáka doslova katastrofu... Všechny kolonie se rozpadly a zanikly a jihoruští ovčáci zůstali nevyužití. Proti tomuto plemeni byla také politika, jelikož si ho velkostatkáři považovali, a v očích chudého lidu byl jakýmsi symbolem bohatých, tedy "nepřítelem lidu". Navíc to byli neúplatní psi, že k sobě a svěřenému majetku nepustili nikoho cizího. Tuto skutečnost armáda vyřešila po svém. Všechny psy, kteří se nestihli schovat, ve stepi postřílela! Představitelé nové vlády zahájili koncem dvacátých let 20. století "hon na čarodějnice", a tak byli tito "psi bohatých" hromadně vybíjeni a dokonce se vykupovaly jejich kůže. Ve třicátých letech 20.století bylo na území Askanie Novy nalezeno pouhých devět jihoruských ovčáků odpovídajících standardu a požadované povahy.

    S příchodem nové doby, kdy opadly emoce a bylo třeba střežit továrny a všechen "všelidový majetek" i hranice, nastal pro jihoruské ovčáky čas vzkříšení. Lidé si vzpomněli na nesmlouvavé strážce, za něž neměli náhradu. Rozmnožení páru přeživších jedinců se stalo téměř strategickým úkolem. Záměr se podařil, plemeno začalo vzkvétat. Žel jen nakrátko.Druhá světová válka se ve svých zničujících důsledcích nevyhnula ani jihoruským ovčákům.

    Evropští kynologové pro sebe jihoruského ovčáka objevili velmi pozdě: v 80.letech 20. století (uznání FCI došlo v roce 1983). Zaujal je právě svou původností, přirozeností, zkrátka svou nezkažeností. U málokterého jiného plemene, navíc tak impozantních rozměrů, bychom se setkali s tak rychlými reakcemi, které navíc pro laiky přicházejí "jako blesk z čistého nebe" ze zdánlivě absolutního klidu. Jihoruský ovčák neztrácí čas varováním nepřítele, pokud situaci vyhodnotí jako nebezpečnou, bez váhání přichází do útoku. S příchodem plemene do Evropy přestala být akceptována útočnost a agresivita jako nejvíce žádoucí znaky. Důraz naopak začal být kladen na význam socializace a vhodného výcviku. Ukázalo se, že i s obávaným ruským medvědem se dá vyjít, pokud je s ním zacházeno správně a se znalostí věcí, může z něj vyrůst spolehlivý rodinný pes s dobrým vztahem k dětem i k ostatním domácím zvířatům. Neztrácí při tom nic ze své přirozené ostražitosti, v Rusku se o něm říká, že "vidí všechno, i když má zavřené oči". I patřičně zespolečenštělí patří k nejspolehlivějším hlídačům a ochráncům.

    I když na cizí lidi může jihoruský ovčák působit téměř nezúčastněným dojmem a ani oddanost pánovi nedává najevo tak okatě jako jiná plemena, ale na svých lidech velmi lpí. O tom svědčí skutečnost, že změnu pána nese velmi těžce.

    Když jsem se před lety setkala poprvé s tímto plemenem, vzbudil ve mě úžas a úctu nad tímto nádherným psem. Než jsem si ho pořídila, dlouho jsem studovala veškeré materiály a navštívila i chovatelské stanice. Ale až pořízení mého Fíčka jsem zjistila pravdivost všech těchto poznatků a poznala úžasnost tohoto plemene ve skutečnosti. Fíček je můj dobrý duch tohoto domu, pokud je tady se mnou, chrání mě před vším a před vším zlým. Je to můj strážný anděl s velkým srdcem plným lásky.