Letní pejskování

    Léto nám zase, jako každý rok, strašně rychle uteklo. S naší novou posilou Soptíkem, bylo úžasné. Já a kluci westíci milujeme sluníčko a teploučko, tak jsme se naslunili ažaž... Soptík si mezi růžemi vyhrabal své "malé" jamky, ve kterých se chladil. Všechny rostlinky jeho zahradničení přežily, jenom jedna tuje měla asi "špatné" kořeny, tak upadla na bok. Nevadí, přesadila jsem ji do květináče a bude vánoční stromeček. Westíci zase naučili Soptíka, že jablka, třešně, švestky se dají také jíst. Tak než jsme otrhali třešně, Soptík i westíci byli flekatí od třešní jako dalmatini. Češu Soptíka, tak Bagišek dohlíží, aby to Soptíka nekudlilo, jdeme s westíky na procházku a Soptík ječí za bránou, že je opouští. Než přijdeme zpátky, mám za vrátkami naskládané pantofle, abych náhodou se nezapomněla vrátit. Prostě správná parta. Často jsme také vzpomínali i na ty, kteří tady s námi byli loňské léto, na Dexíka a na Majdu. Jenže oni tu s námi pořád jsou. Teď nám už začíná podzim, sklízíme a zavařujeme co se dá (všichni mají v zavařeninách hřebíček, my tam sem tam máme Soptíkův chloupek). Se Soptíkem se chystáme na podzimní výstavy, trénujeme, češeme a tak různě. Večer,když uložíme westíky, sedáváme se Soptíkem na zápraží, Soptík mi leží hlavičkou na klíně a pozorujeme podzimní hvězdičky. A jak nějaká spadne, tak si hned přejeme "aby jsme byli všichni zdraví, aby jsme měli štěstíčko, aby jsme se měli rádi, aby nás někdo taky měl rád, aby aby..."